Påsklov aneb Hody, hody po Śvédsku

   A je to tu, po sportovních prázdninách tu máme i ty velikonoční. A s nimi nás zaměstnalo vymýšlení nejrůznějších aktivit pro FFA (Fritid för alla). Než se však pustím do zdlooouhavého popisu toho, co jsme prováděli, neodpustím si poznámku o tom, jak jsou švédské Velikonoce, ve srovnání s těmi našimi, celkem nudné. Žádná pomlázka, žádné polévání, výjimečně barvení vajíček. Nejviditelnějším důkazem toho, že jsou svátky zde, bylo vyvěšení obarvených peříček po celém městě (a možná i okolí). Tradiční velikonoční hody, se skoro neliší od vánoční tabule, přičemž dárečky tedy nečekají schované pod stromečkem, ale ukryté v papírovém vejci. No samy řekněte, nechybí tomu něco?

    A teď k tomu zdlooouhavému popisu. Musím říct, že mě ti naši mládežníci celkem zklamali. Připravili jsme pro ně parádně akce, ale polovinu z nich jsme museli pro malý počet účastníku zrušit. V pondělí jsme se výjimečně přesunuli z Skönsmo do centra města, kde byl v Unga Magasinet přichystán výtvarný workshop, který za šumění nealko cideru vyvrcholil slavnostní středeční vernisáží. Dorazili nám jen dva ffáci. Ale je pravda, že se bylo na co dívat. Šikuláci to byli.

V úterý nás čekal opět workshop, tentokrát však animační, za asistence Ung film. Opět účast byla bídná, asistenti a personál, co do počtu znovu převažovali, ale je pravda, že v tomto případě, to byla spíše výhoda. Tentokrát jsem dostala další švédskou lekci já. Až mi zase někdy přijde na mysl, jaký jsou handicapovaní lidé chudáci a že tohle určitě dělat nemohou, budu si muset vlípnout jednu pořádně za ucho. Mohou! Sice jinak, vlastní cestou a za pomoci armády asistentů, ale jde to, jde skoro všechno. 

   Ve středu nás kromě zmíněné vernisáže čekal ještě bowling zakončený pizzou. Uff, to byla fuška! Fanni, naše maďarská spolubydlící a dobrovolník v jedné osobě, poznamenala, že práci jakou máme my by bral asi každý. Nemohu  jinak než souhlasit. A to by o de mě, bylo v rámci toho sááhodlouhého popisu, pro dnešek asi vše, takže všem kuřátkům zdar! Nazdar!

Klädbytardagen a Earth hours aneb Recyklace trochu jinak

    Jedna z věcí, která se mi líbila na příležitosti strávit jeden rok jako dobrovolník v Sundsvall, byla možnost podílet se na organizování nejrůznějších eventů. V rámci aktivit zaměřených na Hodinu země/ Earth hour, která připadla na 28. března, jsem tak konečně měla šanci přijít se svou vlastní miniakcičkou. 

    Po celý den probíhaly pod střechou Kultur Magasinet nejrůznější workshopy a aktivity věnované životnímu prostředí, udržitelnému rozvoji či recyklaci. Objevila se tedy otázka, jak by jsme se mohli zapojit i my z Unga Magasinet. Nakonec nám do tématu hezky seděl výměnný bazar se secondhandovou módní přehlídkou a recy-workshopem. 

      Ke spolupráci na módní přehlídce jsme oslovili místní second hand, vintage shop a oděvní "knihovnu" v jednom - Teko Cirkeln. Sekáče mám obecně docela ráda, ale koncept Teko Cirkeln mě vážně dostal. Nejen, že si tam sice obnošené, leč mnohdy značně originální kousky můžete zakoupit, ale vy si je můžete i půjčit, třeba na měsíc, a pak až vás omrzí je zase hezky vrátit a zkusit něco jiného.  Už žádné přecpané skříně. Není to fajn? 

 Jedním z nejobtížnějších úkolů se ukázalo hledání modelů a modelek. Mládežníci se zdráhali, nakonec se však podvolili mírnému tlaku a příslibu neomezené spotřeby kávy, oběda zdarma a dalších drobných úplatků. Troufám si říct, že nelitovali. Sice s námi kvůli 10 minutové show museli strávit celý den (ano, měli jsme i profi stylisty a ono to vážně trvá - nalíčit, učesat, připravit..), ale bylo znát, že si to užívají. Nálada byla parádní a až na malou nehodu s děravými kalhotami proběhlo vše na velkou jedničku s hvězdičkou!

     Klädbytardag sám o sobě mě mile překvapil. Ze začátku jsem se vážně bála, že nebudeme mít co vyměňovat. Obavy se však naštěstí ukázaly liché. Za prvé jsme pro začátek dostali obrovský pytel oblečení z jiné akce a za druhé - lidé měly prostě zájem. Hromady oblečení nám úspěšně zaplnily výstavní prostor kavárny. Nakonec jsme museli trošičku poupravit koncept, protože se občas stalo, že dorazil někdo, kdo o události nevěděl a neměl tedy nic ke směnění, začali jsme tedy za symbolické částky oblečení i prodávat, což bylo možné hlavně díky již zmíněnému obrpytly, který nám zaručil, že nenastane situace, kdy na někoho nezbude. 

Bjäran

     Co dodat. Akce se vážně povedla. Skvělá atmosféra, fajn program a k tomu ještě na závěr perfektní večerní koncert při svíčkách. Musím říct, že švédská folková muzika v podání kapely Bjäran, se mi dostala hluboko pod kůži. Housle, klarinet, bubny a baskytara - moderní podání lidové klasiky rozpohybovalo celý sál. Tajemné, dojemné, upřímné - jako celé Švédsko.

Lapland espresso 2015 aneb Vlaštovka za polárním kruhem

    V polovině března jsem měla možnost podívat se na sever Švédska - do Laponska. Na výlet jsem se samozřejmě těšila a trávila jsem hodiny představami o tom, jaké to nahoře asi bude, přesto mě realita dostala. Zamilovala jsem se.

    První část výletu jsme strávili ve městě Kiruna, které patří k těm největším za polárním kruhem. Město samo o sobě není moc zajímavé a v podstatě vše se v něm točí okolo těžby. V Kiruně se nachází největší železný důl v Evropě a celé okolí tak díky kopcům vyvážené zeminy působí docela měsíčním dojmem. Díky dolu sice město vesele prosperuje, zároveň však kvůli němu hrozí propadnutí skoro celé zástavby. Těží se i pod ulicemi centra a v noci tak klidně můžete cítit, jak země pod vašima nohama vibruje. Už dnes je jisté, že jednoho dne bude celá Kiruna, nebo její větší část pohlcena dolem. Proto se plánuje přesun alespoň těch nejvýznamnějších budov do nových lokalit. Co mě trochu zaráží je skutečnost, že přesun je plánován jen o několik málo kilometrů, a to ještě po směru těžby. V budoucnu tak budou obyvatelé pravděpodobně stát před stejným problémem jako teď - kam a co přesunout, aby město přežilo.

Kiruna kyrka
-
Jedna z budov, která v budoucnu změní lokalitu
(v té souvislosti mě napadá podobnost s jedním z našich kostelů - s Kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Mostě)

     Do dolů jsme měli samozřejmě možnost se podívat. Z výletů do hlubin pod Kirunou se stal celkem výnosný business a autobusy vyvážející výletníky až půl kilometru pod zem (nutno dodat, že současná těžba sahá do hloubky větší jak jeden kilometr) vyrážejí v častých intervalech od turistického centra a rozhodně ne poloprázdné. I když klaustrofobií zrovna netrpím a samotné tunely jsou prostorné, při pohledu na to, jak za námi zhasínají světla a zůstává jen černočerná tma, mě zrovna lehko nebylo. Docela působivé bylo i navštívit podzemní kavárnu. Popíjet horkou čokoládu a ujídat koláčky pět set metrů pod zemí s bezpečnostní helmou na hlavě bylo celkem k pokukání.

Muzeum těžby - Kiruna

   Z Kiruny jsme pokračovali do národního parku Abisko, který se nachází nedaleko hranic s Norskem.  Cestou nás však čekali ještě dvě zastávky. První z nich byla v Ice hotelu Jukkasjärvi. Za návštěvu toto místo stojí. Už jen pro tu příležitost vidět, jakých možných i nemožných tvarů může led díky šikovným rukám řemeslníků a sochařů nabýt. Že bych v hotelu, ale chtěla přenocovat si už moc jistá nejsem. Stálá teplota v pokojích je udržována kolem - 5° a cena za jednu noc se v těch nejlevnějších pohybuje okolo 3000 SEK/ tedy okolo 9000 CZK ( a jen pro představu strávit v hotelu Valentýna vás vyjde asi na 7000 SEK, to ujde ne? :) Na každé posteli naleznete sobí kožešinu a k přenocování vám poslouží speciální spacák, ve kterém vám údajně bude horko i při - 30°(nevěřím!). Co mě trošku zarazilo bylo, že pokoje nemají dveře a vstup do nich je chráněn jen závěsem. I když je pravda, že sníh a led samy o sobě jsou dobrými izolanty, závěs coby ochránce soukromí mě obecně moc nepřesvědčil. Místnosti jsou rozděleny hned do několika kategorií a host si tak může vybrat jestli chce strávit noc v luxusním apartmá, umělci vyzdobeném pokoji nebo si vystačí se světelnými efekty, které mají napodobovat polární záři. Nutno dodat, že toaletu v hotelu nenajdete, v případě potřeby se musíte vydat do hlavní budovy, takže hezky ven do mrazu. Průvodce poznamenal, že jednou, v rámci uměleckého záměru, nějaký pokoj záchodem vybavily, nedopadlo to však prý zrovna nejlépe..

     Z hotelu jsme pokračovali dál na sever, přičemž jsme si udělali ještě jednu zastávku. Navštívili jsme Sámy - tedy původní obyvatele Laponska (Sápmi). Měli jsme tak možnost posedět okolo ohně a ochutnat "domácí" sušené sobí maso. Sobi jsou pro Sámy velmi důležití. Každý sob ve Švédsku patří nějakému Sámovi. Pokud v supermarketu narazíte na sobí maso, můžete si být jisti, že pochází právě od těchto původních obyvatel. Sobi odnepaměti patří k jejich tradiční kultuře, jsou zdrojem potravy, jejich kožešina je ceněným obchodním artiklem a i dnes, v době sněžných skútrů, jsou saně - sobochodky tradičním dopravním prostředkem. A samozřejmě, sobi jsou neuvěřitelným lákadlem pro turisty. I nám bylo umožněno podívat se na ně pěkně z blízka. K dispozici jsme dostali pytel plný lišejníků a šlo se krmit. Musím říct, že paroháčci byli pěkně vyčůraní. Jakmile zjistili, že máte prázdné ruce - nezájem. Ale zase musím říct, že je celkem chápu. Aby se takový sob cítil sytý musí toho nic nevážícího lišejníku spořádat pěknou hromadu. Takže jim do budoucna přeji spoooustu nadšených krmících turistů!

   Po návštěvě sobí "farmy" už nám nic nebránilo vydat se rovnou do Abiska. Když se po pravé straně konečně objevilo jezero Torneträsk, byli jsme okouzlení. Nekonečná vodní plocha uzavřená mezi skalnatými kopci se sněhovou čepicí. Nikde žádné stromy, jen sem tam se mihne keřík. Pustina. Většinu roku můžete v klidu a bezpečí kráčet po hladině, která zůstává zamrzlá pomalu až do léta (a ani v létě se plavání v jezeře moc nedoporučuje). Hodně lidí upřednostňuje Abisko právě během letních měsíců. Já však definitivně propadla kouzlu tamější zimy. Jeden den nás lanovka vyvezla na nejvyšší horu oblasti - Nuolja (900 m.n.m), kde je udržována Aurora Sky Station. Už čtvrthodinová jízda lanovkou byla díky výhledu zážitkem. Pak jsme se, ale dotkly konce světa. Nuolja možná není nejvyšší, ani nejosamělejší horou ve Švédsku. To jí však neubírá na působivosti. Ticho. Bílo. A pocit naprostého klidu a odevzdání. Musíte to zažít. V samotném národním parku jsme bohužel strávili pouhé tři dny, což je věčná škoda, protože Abisko má mnoho co nabídnout. A já vážně doufám, že se mi podaří se tam ještě jednou podívat.

     Poslední zastávkou během našeho severského dobrodružství byl norský Narvik. Jen jízda autobusem a sledování té zvláštní krajiny kolem mi stačilo. Klidně bych tak vydržela křižovat hraniční oblast celý den. Kousek za přechodem jsme zastavili na vyhlídce a poprvé měli možnost "vyfotit se s fjordem". Skalisko tyčící se nad křišťálově hladkým zálivem, který díky teplým proudům nikdy nezamrzá, mě donutilo zařadit Norsko na seznam zemí, kam se definitivně musím podívat, a to důkladněji. Vybroušené zrcadlo jsme samozřejmě rozbili naším nájezdem při házení žabek, ale i tak tam bylo krásně. Narvik je v první řadě přístavní město a působí tak trochu industriálním dojmem. Z jedné strany je stíněn rozeklanou sjezdovkou, na kterou bych jako umírněný lyžař tedy rozhodně nevlezla a ze zbylých tří ho objímá záliv. Rozhodně v něm tedy naleznete místa s krásným výhledem. A právě za těmi se vyplatí do města vypravit.

  Výlet do Laponska si mě vážně získal. Neokoukaná příroda, magická atmosféra zimní divoké krajiny, jiný svět. Svět, ve kterém je stále možné se ztratit. Svět, ve kterém je tak lehké si uvědomit, jak jsme my lidé vlastně maličcí a křehoučcí, stejně jako si připomenout jak parádní to vlastně na té naší zemičce je. Takže až někdy budete váhat kam, zkuste tím prstem na mapě zašmátrat trochu severněji...
 

Pimpelfiske på Björköfjärden

Tak si myslím, že jsem dneska prožila jeden ze svých nejlepších dnů tady ve Švédsku. Rybaření na zamrzlém jezeře, s partou úžasných lidí, za nádherného počasí asi jen tak něco netrumfne.
Na tuhle akci jsem se vážně těšila už od momentu, kdy nás na ni pozvali. Z malého výletu v pěti lidech jsme se rozrostli do počtu asi 17 kusů. Ještě včera jsem všechny v Česku varovala, že kdybych se po víkendu náhodou neozývala, bude to možná tím, že plavu někde pod ledem. Počasí tady přeci jen bylo v posledních dnech poněkud teplejší a i dnes bylo lehce nad nulou. Pia nás, ale všechny ujistila, že na jezeře je pořád silná vrstva ledu a je fakt, že když jsem pak ráno viděla, kolik lidí se na zamrzlé vodě pohybuje, obavy mě příležitostně přešly.
Vybavení jsme byli vážně dobře. Sedátka, karimatky, malý přenosný gril, mini pruty, vrták na led, dva páry archivních bruslí a samozřejmě vše potřebné na pořádnou fiku. Rozložili jsme pěkně naše ležení a pustili se do chytání. Soutěž "kdo první uloví rybu" mezi námi dobrovolníky vyhrála Fanni, která asi po necelé hodince chytání ulovila pár minut po sobě dvě pořádné rybky. Pak se, ale i na mě usmálo štěstí. Chytila jsem si svého prcka. Ani nevím jestli jsem přitom řvala radostí nebo šokem, že jsem vážně něco chytla. Ale rozklepaná jsem z toho byla pěkně. Z háčku mi jí (Maxe) museli sundat a já se na to ani kouknout nemohla. Občas si říkám, jestli by ze mě raději neměl být vegetarián. Když nedokážeš rybu zabít, neměl bys ji ani jíst. Není to k ní zrovna fér. Svůj odlov jsem si nicméně splnila a k chytání už se radši nevrátila. Ne že by mě rybaření nebavilo. Bavilo, a moc. Jen tak sedět, hřát se na sluníčku, kochat se okolím... a dokonce mít i ten vlasec ve vodě.. ale příště jen tak fórkově, třebas s chlebem, ale bez háčku.
Místo lovení jsem se raději klouzala na ledě a užívala si krásný den. Zážitkem bylo i bruslení. Z počátku jsem se držela u naší skupinky, protože tam jsme si byla ledem jistá (zvlášť když led vydržel i grilování), ale postupně jsem se osmělila i dál. Při každém křupnutí ve mně ale stejně hrklo. Člověk nikdy neví.
Nakonec se nám všem dohromady povedlo nashromáždit pěknou hromádku ryb. Dnešní výlet si mě opravdu získal. Atmosférou a tím jak se na něm člověk úžasně uvolnil. Domů jsem přijela plná energie a vážně nadšená. Takovému trávení víkendů se v budoucnu rozhodně bránit nebudu.
No, ale teď si nejsem jistá, jestli se mám těšit na parádní rybí večeři nebo se bát toho čištění...Snad to první:)

Švédsko, mládí a demokracie

Včera jsme se (já a můj španělský dobrovolnický kolega) zúčastnili pracovního veletrhu ve městě Skellefteå (které samozřejmě neleží jen 40 minut od Sundsvall, jak jsem se mylně domnívala, ale pěkných 40 mil - cca 400 km). Byli jsme pozváni, aby jsme prostřednictvím  dvou krátkých prezentací seznámili místní veřejnost s programem EVS, o což jsme se samozřejmě rádi pokusili a snad i s nějakým úspěchem.
Kromě cenné zkušenosti jsme si však ze Skellefteå odvezli i vítanou inspiraci. Čím více se setkávám se švédskou mládeží, tím více si všímám i toho jak je aktivní. Mladí Švédi se nebojí diskuze a zajímají se o to, co se děje kolem nich. Nebojí se ptát, aktivně formulují otázky okolo společenských problémů a zároveň se snaží získat na ně odpovědi. V rámci jednotlivých měst a obcí ve Švédsku často existují oddělení zaměřená na "mladou demokracii". Tato oddělení  pak pomáhají mladým lidem podílet se na veřejné diskuzi a zároveň jim dávají možnost ji alespoň částečně ovlivňovat a formovat. Skrze nejrůznější workshopy, projekty či přímá setkání s politiky, mládež nachází výzvy, chuť jim čelit, ale zároveň i motivaci podílet se na něčem, co má smysl a zároveň i hodnotu nejen pro jejich budoucnost, ale též pro budoucnost celé municipality.
Ale nakonec .. kdo ví, možná se jen pohybuji ve společnosti mladých lidí, kteří jsou svou aktivitou nadprůměrem dokonce i ve švédských tabulkách. I kdyby tomu tak však bylo, nevadí. Inspiraci přeci člověk může nabrat kdekoliv, třeba i jen ze svých mylně nabytých domněnek:)

(Po)měsíční bilancování

Tak se tak nějak ukázalo, že nám tu ten čas pěkně utíká. Člověk se ani nenaděje a už má víc jak měsíc za sebou. Možná by tu tedy neuškodilo podívat se trochu nazpět a připomenout si, co se za tu dobu vlastně všechno stačilo přihodit:

     Do Sundsvall jsem přiletěla 13. října 2014. Mé první jídlo zde překvapivě netvořily, pro Švédsko tak typické, masové kuličky, ale indické kari. Moc dobré mimochodem. Do práce ve volnočasovém klubu i kavárně pro mládež jsem zapadla ani nevím jak.
    Za tu dobu jsme stihli jeden flórbalový zápas, jeden večer na bowlingové dráze spojený s diskotékou, karaoke a nespočet drobných aktivit v rámci FFA (Fritid för alla) a spoustu zajímavých eventů v rámci Unga Magasinet. V hlavě se mi pomalu začínají rýsovat obrysy vlastních projektů, které bych ráda uvedla do života. Mezi prvními budou pravděpodobně knihovnička v naší kavárně, která už začíná získávat první tvary (respektive první obyvatele poliček) nebo pečení štrůdlů s mládežníky z FFA.
    Stihla jsem rovněž prozkoumat blízké (lesy v sousedství) i vzdálenější okolí (např. výlet na Alnö). Na konec jsem neprošvihla ani po-příjezdové školení ve Stockholmu, i když to chvíli vypadalo, že se podívám rovnou na to průběžné. Vyzkoušela jsem místní specialitky, navštívila památky..nemám si na co stěžovat.

No uvidíme jak budeme pokračovat...;)

EVS - Arrival Training in Stockholm (December 2014)

aneb Jak funguje networking..

    Minulý týden jsem skoro celý strávila na po-příjezdovém školení ve Stockholmu. Bylo fajn podívat se zase jednou mimo Sundsvall (ne že bych už své švédské domoviny měla plné zuby, ale prostě mám ráda to vzrušení kolem cestování. Koneckonců cestovní horečku mívám i při pouhé cestě na chatu :)). Na školení se nás nakonec sešlo jen 10, což se ale ukázalo jako naprosto ideální počet. Kromě kompletní pobaltské trojky jsem měla tu čest potkat i dobrovolníky z Německa, Turecka, Řecka a Egypta. Hodně jsme jedli (ano, bez fiky, to ve Švédsku prostě nejde), hráli si (např. skrze divadelní workshopy) a samozřejmě se i trochu vzdělávali (převážně s přihlédnutím k právům a povinnostem dobrovolníka a opomenuta nezůstala ani otázka interkulturní komunikace). 

    Zajímavé bylo srovnání jednotlivých projektů, na kterých se jako dobrovolníci podílíme, stejně jako samotné srovnání našeho dosavadního života ve Švédsku. Při té příležitosti jsem si uvědomila, jak velkou výhodou je, že má organizace - Sundsvall Kommun/Kultur och Fritid/Ungdomsavdelningen - má tak bohatou zkušenost s hostingem. Mám vážně štěstí. Vše u mě proběhlo hladce, bez komplikací. Máme spoustu výhod, počínaje proplaceným telefonem, po SFI a kartičkou do bazénu konče. Nemusíme řešit, že by nám snad nestačili peníze na jídlo, že by jsme museli sdílet jednu postel nebo pracovat víc hodin denně než je nutné. Máme zajištěné kurzy švédštiny (SFI - Svenska för imigrants), které jsou sice dost intensivní, ale kvalitní a rozhodně k "něčemu" -  ne jako jedna hodina týdně se starší paní učitelkou nad bábovkou v kuchyni.

      Nezapomenutelné bylo i setkání s bývalými švédskými dobrovolníky. Za prvé, kdo by řekl, že je mezi švédskou mládeží tak populární Rumunsko (hlavně péče o pouliční toulavé psy)? A za druhé, je vážně sranda sledovat, jak se rodilí Švédi obrací na radu ohledně vlastního mateřského jazyka a gramatiky k Italce, která, ve Švédsku žije teprve 5 let (z toho 1 rok byla na EVS v Arménii:)).

       Celý můj výlet do hlavního města korunovala atmosféra blížících se Vánoc. Když srovnám jak se na Vánoční čas připravují tady na severu a jak se na něj připravujeme my, musím přiznat, že jsme oproti Švédům zelenáči. Tady Vánoce vážně milují. Vánoce tu začínají ožívat ještě před adventem, a to nemluvím o čokoládových Mikuláších v obchodech, ale o opravdové "těšivé" náladě (vždyť na tradiční vánoční večeři jsme byli pozvaní už koncem listopadu:)). A na tolika vánočních koncertech jako tady za poslední měsíc jsem snad doma nebyla za několik let. Takže jestli se chcete na Vánoce opravdu příjemně naladit..honem sem. Vážně to stojí za to!

A tady je! Jedna serióznější fotografie ze setkání současných zahraničních dobrovolníků ve Švédsku a bývalých švédských dobrovolníků. Všichni pěkně pohromadě anebo vytváříme "síť".