První část výletu jsme strávili ve městě Kiruna, které patří k těm největším za polárním kruhem. Město samo o sobě není moc zajímavé a v podstatě vše se v něm točí okolo těžby. V Kiruně se nachází největší železný důl v Evropě a celé okolí tak díky kopcům vyvážené zeminy působí docela měsíčním dojmem. Díky dolu sice město vesele prosperuje, zároveň však kvůli němu hrozí propadnutí skoro celé zástavby. Těží se i pod ulicemi centra a v noci tak klidně můžete cítit, jak země pod vašima nohama vibruje. Už dnes je jisté, že jednoho dne bude celá Kiruna, nebo její větší část pohlcena dolem. Proto se plánuje přesun alespoň těch nejvýznamnějších budov do nových lokalit. Co mě trochu zaráží je skutečnost, že přesun je plánován jen o několik málo kilometrů, a to ještě po směru těžby. V budoucnu tak budou obyvatelé pravděpodobně stát před stejným problémem jako teď - kam a co přesunout, aby město přežilo.
 |
| Kiruna kyrka - Jedna z budov, která v budoucnu změní lokalitu (v té souvislosti mě napadá podobnost s jedním z našich kostelů - s Kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Mostě) |
Do dolů jsme měli samozřejmě možnost se podívat. Z výletů do hlubin pod Kirunou se stal celkem výnosný business a autobusy vyvážející výletníky až půl kilometru pod zem (nutno dodat, že současná těžba sahá do hloubky větší jak jeden kilometr) vyrážejí v častých intervalech od turistického centra a rozhodně ne poloprázdné. I když klaustrofobií zrovna netrpím a samotné tunely jsou prostorné, při pohledu na to, jak za námi zhasínají světla a zůstává jen černočerná tma, mě zrovna lehko nebylo. Docela působivé bylo i navštívit podzemní kavárnu. Popíjet horkou čokoládu a ujídat koláčky pět set metrů pod zemí s bezpečnostní helmou na hlavě bylo celkem k pokukání.
 |
| Muzeum těžby - Kiruna |
Z Kiruny jsme pokračovali do národního parku Abisko, který se nachází nedaleko hranic s Norskem. Cestou nás však čekali ještě dvě zastávky. První z nich byla v Ice hotelu Jukkasjärvi. Za návštěvu toto místo stojí. Už jen pro tu příležitost vidět, jakých možných i nemožných tvarů může led díky šikovným rukám řemeslníků a sochařů nabýt. Že bych v hotelu, ale chtěla přenocovat si už moc jistá nejsem. Stálá teplota v pokojích je udržována kolem - 5° a cena za jednu noc se v těch nejlevnějších pohybuje okolo 3000 SEK/ tedy okolo 9000 CZK ( a jen pro představu strávit v hotelu Valentýna vás vyjde asi na 7000 SEK, to ujde ne? :) Na každé posteli naleznete sobí kožešinu a k přenocování vám poslouží speciální spacák, ve kterém vám údajně bude horko i při - 30°(nevěřím!). Co mě trošku zarazilo bylo, že pokoje nemají dveře a vstup do nich je chráněn jen závěsem. I když je pravda, že sníh a led samy o sobě jsou dobrými izolanty, závěs coby ochránce soukromí mě obecně moc nepřesvědčil. Místnosti jsou rozděleny hned do několika kategorií a host si tak může vybrat jestli chce strávit noc v luxusním apartmá, umělci vyzdobeném pokoji nebo si vystačí se světelnými efekty, které mají napodobovat polární záři. Nutno dodat, že toaletu v hotelu nenajdete, v případě potřeby se musíte vydat do hlavní budovy, takže hezky ven do mrazu. Průvodce poznamenal, že jednou, v rámci uměleckého záměru, nějaký pokoj záchodem vybavily, nedopadlo to však prý zrovna nejlépe..
Z hotelu jsme pokračovali dál na sever, přičemž jsme si udělali ještě jednu zastávku. Navštívili jsme Sámy - tedy původní obyvatele Laponska (Sápmi). Měli jsme tak možnost posedět okolo ohně a ochutnat "domácí" sušené sobí maso. Sobi jsou pro Sámy velmi důležití. Každý sob ve Švédsku patří nějakému Sámovi. Pokud v supermarketu narazíte na sobí maso, můžete si být jisti, že pochází právě od těchto původních obyvatel. Sobi odnepaměti patří k jejich tradiční kultuře, jsou zdrojem potravy, jejich kožešina je ceněným obchodním artiklem a i dnes, v době sněžných skútrů, jsou saně - sobochodky tradičním dopravním prostředkem. A samozřejmě, sobi jsou neuvěřitelným lákadlem pro turisty. I nám bylo umožněno podívat se na ně pěkně z blízka. K dispozici jsme dostali pytel plný lišejníků a šlo se krmit. Musím říct, že paroháčci byli pěkně vyčůraní. Jakmile zjistili, že máte prázdné ruce - nezájem. Ale zase musím říct, že je celkem chápu. Aby se takový sob cítil sytý musí toho nic nevážícího lišejníku spořádat pěknou hromadu. Takže jim do budoucna přeji spoooustu nadšených krmících turistů!
Po návštěvě sobí "farmy" už nám nic nebránilo vydat se rovnou do Abiska. Když se po pravé straně konečně objevilo jezero Torneträsk, byli jsme okouzlení. Nekonečná vodní plocha uzavřená mezi skalnatými kopci se sněhovou čepicí. Nikde žádné stromy, jen sem tam se mihne keřík. Pustina. Většinu roku můžete v klidu a bezpečí kráčet po hladině, která zůstává zamrzlá pomalu až do léta (a ani v létě se plavání v jezeře moc nedoporučuje). Hodně lidí upřednostňuje Abisko právě během letních měsíců. Já však definitivně propadla kouzlu tamější zimy. Jeden den nás lanovka vyvezla na nejvyšší horu oblasti - Nuolja (900 m.n.m), kde je udržována Aurora Sky Station. Už čtvrthodinová jízda lanovkou byla díky výhledu zážitkem. Pak jsme se, ale dotkly konce světa. Nuolja možná není nejvyšší, ani nejosamělejší horou ve Švédsku. To jí však neubírá na působivosti. Ticho. Bílo. A pocit naprostého klidu a odevzdání. Musíte to zažít. V samotném národním parku jsme bohužel strávili pouhé tři dny, což je věčná škoda, protože Abisko má mnoho co nabídnout. A já vážně doufám, že se mi podaří se tam ještě jednou podívat.
Poslední zastávkou během našeho severského dobrodružství byl norský Narvik. Jen jízda autobusem a sledování té zvláštní krajiny kolem mi stačilo. Klidně bych tak vydržela křižovat hraniční oblast celý den. Kousek za přechodem jsme zastavili na vyhlídce a poprvé měli možnost "vyfotit se s fjordem". Skalisko tyčící se nad křišťálově hladkým zálivem, který díky teplým proudům nikdy nezamrzá, mě donutilo zařadit Norsko na seznam zemí, kam se definitivně musím podívat, a to důkladněji. Vybroušené zrcadlo jsme samozřejmě rozbili naším nájezdem při házení žabek, ale i tak tam bylo krásně. Narvik je v první řadě přístavní město a působí tak trochu industriálním dojmem. Z jedné strany je stíněn rozeklanou sjezdovkou, na kterou bych jako umírněný lyžař tedy rozhodně nevlezla a ze zbylých tří ho objímá záliv. Rozhodně v něm tedy naleznete místa s krásným výhledem. A právě za těmi se vyplatí do města vypravit.
Výlet do Laponska si mě vážně získal. Neokoukaná příroda, magická atmosféra zimní divoké krajiny, jiný svět. Svět, ve kterém je stále možné se ztratit. Svět, ve kterém je tak lehké si uvědomit, jak jsme my lidé vlastně maličcí a křehoučcí, stejně jako si připomenout jak parádní to vlastně na té naší zemičce je. Takže až někdy budete váhat kam, zkuste tím prstem na mapě zašmátrat trochu severněji...
Žádné komentáře:
Okomentovat